duben

březen

únor

leden

Nesbø, J. ― PŮLNOČNÍ SLUNCE. Kniha Zlín, 2015. 214 stran. 

Komorní příběh navazuje a zároveň nenavazuje na předešlou knihu Krev na sněhu a opět máme před sebou zabijáka, s nímž není těžké se ztotožnit. A konec? Je jiný než v prvním příběhu.

(Petra, 30. 1. 2023) 

Nesbø, J. ― KREV NA SNĚHU. Kniha Zlín, 2015. 151 stran.

Příběh o citlivém nájemném vrahovi, jakkoli se to může zdát protichůdné. Autor nás vodí za nos až do téměř samého konce, i když některé motivace vzhledem k rozsahu je možné odhadnout. Nesbø, u kterého čtenář kupodivu neschovává nůž pod polštář.

(Petra, 14. 1. 2023) 

Jirásek, A. ― Z MÝCH PAMĚTÍ. Mladá fronta 1980, 480 stran.

Jirásek mezi moje favority nepatří a nikdy nepatřil. Všechny ty detaily husitské zbroje, všechno to pozdněobrozenecké vlastenčení, to je na mě příliš. Ale jeho faktografické, i když mnohdy oslavné texty rozhodně stojí za přečtení. A Z mých pamětí jsem vlastně nadšená, probírám se jimi opakovaně a oceňuju, že se starý dobrý Jirásek držel zpátky a snažil se být ve své subjektivnosti co možná nejvíc objektivní.

(Petra, 4. 1. 2023)

French, T. ― V LESÍCH. Argo 2010, 486 stran.

Poslední Tana French, a přitom vlastně první, která v naší knihovně chyběla. Komplikovaný případ dětské oběti či lépe dětských obětí, traumatizovaný detektiv, silný příběh, prostě Tana French, jak ji známe z následujících knih. Autorka se stále drží na špici mých nejoblíbenějších spisovatelů detektivního žánru.

(Petra, 1. 1. 2023)

2023

De la Motte, A. Nilsson, M. ― SMRT PŘICHÁZÍ NA PROHÍDKU. Kalibr 2022, 384 stran.

Obálka inzeruje detektivku ve stylu Agathy Christie, a ano, do určité míry tomu tak je. Žádné potoky krve, žádné překombinované motivy, hezky v klidu odstraněny oběti, které si o to tak nějak svým životním stylem říkaly... Bohužel žádný anglický humor. Ale co, jsme ve Skandinávii.

(Petra, 30. 12. 2022)

Bell, D. ― NEBEZPEČNÁ LASKAVOST. Leda 2018, 350 stran.

Vždycky obdivuju, jak je někdo schopen prokombinovat komplikovanou zápletku, zvlášť když se jedná o příběh na omezeném půdorysu s malým množstvím postav jako v tomto případě. Čím asi autorka začala: Co by se stalo, kdyby si matka nevyzvedla dítě u kamarádky? Co by se stalo, kdyby z fingované smrti se stala smrt skutečná? 

(Petra, 22. 12. 2022)

Meyers, R. S. ― MANŽELSKÉ NEHODY. Ikar 2016, 376 stran.

Nic jsem nečekala (v překladu: nějakej americkej románek), a byla jsem velice překvapená. Ne že by to byl  nový Hemingway, ale ta ubíjející nejistota jedné z hlavních postav byla dost přesně zachycena. Za mě knížka, která mě letos překvapila nejvíc.

(Petra, 29. 11. 2022)

Deaver, J. ― POSLEDNÍ HODINA. Domino 2017, 600 stran.

Rhyme a Sachsová nezklamou. Možná je to místy rozvláčné, ale Deaver mě dokázal nachytat. Zase.

(Petra, 20. 11. 2022)

Lewis, C. S. ― LETOPISY NARNIE. Fragment 2009, 680 stran.

Narnii můžu číst tam a nazpátek. C. S. Lewis je totiž jeden z mých nejoblíbenějšejšejšejších autorů. Tentokrát vedl Kůň a jeho chlapec.

(Petra, 30. 11. 2022)

Horáčková, A. ― ROZPŮLENÝ DŮM. Argo 2022, 576 stran.

Tohle téma frčí a tenhle typ příběhů úplně pravdivě podle skutečnosti frčí ještě víc. Každopádně Alice Horáčková umí vystavět příběh a dobře se čte. Takže palec nahoru.

(Petra, 10. 10. 2022)

Padevět, J. ― 1945. Host 2022, 144 stran.

Padevět psát umí. A pětačtyřicátý nebyl jen samý šeřík a slavní osvoboditelé, jak jsme se učili ve škole.

(Petra, 15. 9. 2022)

Okamura, O. ― MĚSTO PRO KAŽDÉHO. Labyrint 2020, 200 stran.

Knížka, kterou by si měl přečíst každý (zastupitel). Nebo aspoň prolistovat. Nebo vědět, že něco takového existuje.

(Petra, 18. 8. 2022)

Lapena, S. ― NEPŘÍLIŠ ŠŤASTNÁ RODINA. Kalibr 2022, 312 stran.

Už je to tak: jedu v krvácích. Lapena se soustředí na postavy, na jejich reakce, nikoli na vyšetřovatele. A to je v záplavě detektivek/kriminálek/thrillerů její výhoda. Tenhle příběh se zdá být variací na Schůzku se smrtí od Agathy Christie, takže si čtení obzvlášť užívám.

(Petra, 14. 7. 2022)

Frasierová, A. ― NEJSEM MRTVÁ. Ikar 2018, 280 stran.

Příběh na jedno nadechnutí. Maličko mysteriózní schopnost hlavní hrdinky, z některých padouchů se sypou piliny, ale celkově to vůbec není marné strašidelné čtení :-).

(Petra, 10. 7. 2022)

Reganová, L. ― MATČIN HROB. Kosmopolis 2021, 384 stran.

Zápletka poněkud překombinovaná, zaměněné dítě je starý trik, ale napětí vydrželo až do samého happy endu.

(Petra, 4. 7. 2022)

Lapena, S. ― JEJÍ KONEC. Kalibr 2021, 296 stran.

Napínák od začátku až do konce. Víc není třeba říkat :-)

(Petra, 1. 7. 2022)

Nesbø, J. ― ŽÁRLIVOST A JINÉ POVÍDKY. Kniha Zlín, 2017, 224 stran.

(Petra, 30. 6. 2022)

Backman, F. ― ÚZKOSTI A JEJICH LIDÉ. Host 2020, 373 stran.

Úzkosti a jejich lidé je naprosto bláznivá komedie o skupince rukojmích zajatých při prohlídce bytu. Tak praví anotace. Nesouhlasím se slovem naprosto, protože úzkosti nejsou v názvu jen tak pro zajímavost a jejich lidé s nimi mají dost potíží zcela nebláznivých. Text je vtipný, někdy až moc na sílu, ale bláznivý není ani maličko, i když celá situace je dost bizarní. Komedie to skutečně je, v pravém smyslu. Nevzpomínám si, kdy jsem se naposled tak pobavila čistě konverzačním románem, takže pomíjím moralizováníčko ve stylu Paula Coelho. A obdivuji, jak autor dokázal zamotat všechny postavy do přběhu, svázat na konci správné dvojice a nepřesladit happyend. Za mě palec nahoru :-)

(Petra, 28. 6. 2022)

Hawkins, P. ― DO VODY. Ikar 2017, 416 stran.

(Petra, 26. 6. 2022)

Graham, C. ― SMRT DAREBÁKA. Knižní klub 2010, 336 stran.

Miluju Vraždy v Midsomeru! Viděla jsem je všechny, ale pochybuju, že jsem nějakou četla. Takže nejspíš premiéra... Každopádně se těším a jsem napjatá, v čem se bude text lišit od filmu.

A že se lišil náramně! Prostředí je mnohem výpravnější, Barnaby značně v pozadí, ostatně vraždy (nikoli vraždy!!!) taky a některé postavy přebývajía jiné chybějí. Každopádně jsem si midsomerskou Anglii užila.

(Petra, 24. 6. 2022)

Caplin, J. ― HOTÝLEK NA ISLANDU. Cosmopolis 2020, 352 stran.

Poslední ze série oddychové letní čtení, vrátím se zase ke starým a dobrým detektivkám. Kdo si chce počíst o zklamání a lásce a dočkat se šťastného konce, ten si tuhle islandskou romantiku užije.

(Petra, 21. 6. 2022)

Skybäck, F. ― KNIHKUPECTVÍ NA RIVERSIDE DRIVE. Dobrovský 2022, 411 stran.

Taková příjemná prázdninová limonáda: romantika, stará láska, nová láska, tajemství. A atmosféra starého Londýna (to je to, co mě udrželo u knihy až do strany 411). Takže na dovolenou k vodě můžu bez většího uzardění doporučit :-)

(Petra, 18. 6. 2022)

Adamsová, L. K. ― TAJNÝ PÁNSKÝ KNIŽNÍ KLUB. Jota 2022, 304 stran.

Amerika jako z amerického filmu. Naštěstí se příběh čte sám, takže na tuhle dovolenkovou limonádu stačil jeden večer. Na můj vkus příliš zbytečných vulgarismů, navíc stále stejných, a ty rozvláčné erotické scény v ne vždy povedeném překladu... Ale pozitivní, jo, pozitivní ta knížka je, to tam za oceánem umějí.

(Petra, 15. 6. 2022)

Černá, O. ― JITKA A KYTKA. Baobab 2010, 32 stran.

Když ty současné knížky pro děti jsou tak lákavé...

(Petra, 14. 6. 2022)

Sampson, F. ― KNIHOVNA MÉHO SRDCE. Motto 2022, 314 stran.

Drobet romantiky? Doufám, že aspoň s trošičkou anglické střízlivosti...

Nakonec jsem románek slupla jako malinu. Kompozici maličko vyčuhovaly kosti, ale happy end nebyl vyloženě hollywoodový, ale co je hlavní - opravdu to bylo především o knihovně! Knihovní provoz, obě knihovnice, postoj radních i zájem/nezájem veřejnosti, obtížná možnost komunikace, to zjevně funguje stejně v každé realitě... Takže za mě velmi poučné a velmi návodné, plus snesitelná dávka romantiky.

(Petra, 13. 6. 2022)

Minier, B. ― LOV. XYZ 2022, 392 stran.

Dostávám se konečně do formy! Přečíst tohoto Miniera v podstatě na jeden zátah nebylo nijak náročné. A konečně ani strašidelné. Francouzské reálie s jejich poskoloniálními etnickými problémy mě poněkud štvaly a celkem chápu i motivaci hlavního zloducha, i když řešit situaci zrovna lovem?! Copak ve Francii nemají staletími osvědčený institut revoluce?

(Petra, 12. 6. 2022)

King, S. ― ZHUBNI. Beta 2022, 296 stran.

Když se čtenář chce přiměřeně bát, není nad Stephena Kinga, že? Užila jsem si (očekávatelné) gradace příběhu a úplně jsem zapomněla, že čtu Kinga, takže jsem nakonec byla hodně, ale fakt hodně nepřekvapená. Zírala jsem na poslední věty několik dlouhých minut, než jsem se z toho hubnoucího příběhu vzpamatovala. Brrr!

(Petra, 9. 6. 2022)

Mrázková, D. ― CO BY SE STALO, KDYBY... Baobab 2022, 36 stran.

Viděli/četli jste nějakou autorskou knížku Daisy Mrázkové, která by nebyla půvabná? Ne, žejo?!

(Petra, 4. 6. 2022)

Katalpa, J. ― JE HLÍNA K SNĚDKU? Host 2015, 190 stran.

Jsem zhruba ve třetině a říkám si, jestli tohle má jeden zapotřebí. Tedy čtenář. Autorka nejspíš ano, jinak by to snad nepsala... Takže nepříjemné jako Páral v nejlepších letech, bizarní jako některé Hrabalovy obrazy a zbytečného sexu celá kopice.

V průběhu čtení jsem maličko změnila názor na hrdinku i na autorku a taky uznávám, že text se opravdu dobře čte. Stejně si však říkám, jestli dnes umí český autor napsat dobrou knížku, aniž by čtenáře uvrhl do sebevražedných depresí... Copak není možné přidat aspoň špetičku sebeironické reflexe?

 (Petra, 3. 6. 2022)

Mrázková, D. ― BYLA JEDNA MOUCHA. Albatros 1971, 62 stran.

Autorské příběhy Daisy Mrázkové jsou poklad. Poezie v textu, poezie v ilustracích, čtení pro malé i pro velké. Moucha Rudolfína a její kamarádka holčička Helenka zažívají v obyčejných situacích neobyčejná dobrodružství. Závidím Mrázkové její fantazii.

(Petra, 1. 6. 2022)

French, T. ― MÍSTO PRO TAJNOSTI. Argo 2015, 512 stran.

Přetvářka a intriky, až se nechce věřit, jakých úskoků a podlostí jsou teenegerky z elitní školy schopny. A jako obvykle žádné potoky krve, o to však hůř.

(Petra, se zpožděním jaro 2022)

French, T. ― SLÍDIL. Argo 2022, 354 stran.

French je výborná. To byla premisa a potvrdila se: French je opět výborná. Žádné hromady mrtvol, žádné plané psychologizování, opět uvěřitelný příběh, který by se mohl přihodit nejen vysloužilému detektivovi z USA nejen na irské samotě.

(Petra, se zpožděním jaro 2022)

Jurková, P. ― ELIŠKA ANDÍLEK. 65. pole 2021, 126 stran.

Příběh o holčičce, která se s rodiči a bráškou přestěhovala z města na venkov a vůbec se jí to nelíbí. Příjemné a nenáročné čtení pro začínající čtenáře, spíš holčičky než kluky. Ilustrace jsou výborné.

(Petra, se zpožděním jaro 2022)

Granger, A. ― POHŘBEN ZAŽIVA. Motto 2007, 307 stran.

Taková starosvětsky působící detektivka. Informace plynou jako za dob slečny Marplové, děj se maličko vleče a hlavní postavy si vykají.

(Petra, se zpožděním jaro 2022)

Čech, P. ― O ČERTOVI. Sursum 2001, 71 stran.

Půvabná autorská knížka o polepšeném čertovi. Pavel Čech ty snové obrázky opravdu umí...

(Petra, se zpožděním jaro 2022)

Bryndza, R. ― MLHA NAD SHADOW SANDS. Praha 2020, 384 stran.

Samozřejmě jsem se pustila do druhého případu, to jinak nešlo...

(Petra, 8. 2. 2022)

Bryndza, R. ― KANIBAL Z NINE ELMS. Praha 2019, 464 stran.

Celou knížku jsem četla se zatajeným dechem. Nedošlo to sice tak daleko, že bych se v noci bála jít do koupelny, ale bubácký je příběh víc než dost. A maličko anglických reálií mě vždycky potěší. Dokonce bych řekla, že se mi vyšetřovatelka Kate líbila víc než Erika z druhé/první Bryndzovy série.

(Petra, 6. 2. 2022)

Lindgren, M. ― BABIČKY: MRTVÝ KUCHAŘ. Praha 2015, 304 stran.

Detektivka jakoby se vezoucí na vlně bláznivého Stoletého staříka. Ale je to zábavné čtení a péče o staré a nemohoucí se natolik liší od té u nás, že je to (odmyslíme-li všechnu nadsázku) i poučné.

(Petra, 20. 1. 2022)

Arnaldur Indriðason ― CHLAD. Brno 2014, 280 stran.

Islandské reálie a zpočátku lehce matoucí jména a příjmení udělaly ze sevřeného příběhu vyšetřování dávného zmizení pozoruhodný zážitek. Žádné hromady mrtvol. ale velmi smutný a různým způsobem krutý osud hůavních postav.

(Petra, 15. 1. 2022)

Tolkien, S. ― ROZKAZY Z BERLÍNA. Zlín 2016, 352 stran.

Jestlipak Simon Tolkien umí psát, když má tak slavného dědečka? Umí.

Historické (historizující) detektivky a vůbec knihy, v nichž volně vystupují reální lidí, živí či mrtví, v podstatě nečtu. Tentokrát jsem ovšem nadšená. Atmosféra válečného Londýna je jako z anglického filmu, navíc podstatná část příběhu se odehrává v Battersea, kde to trochu znám... Asi napíšu nakladateli, proč nenechali přeložit další kousky :-)

(Petra, 8. 1. 2022)

2021

Taylor, K. ― NÁVRAT. Brno 2016, 254 stran.

Trilogie Panství Daringham Hall mě skutečně nezklamala, všeho se mi dostalo v náležitých dávkách: ztracený syn, pomsta, zločin, tajemství, záměna dětí, bohatství, bankrot, smtr, vášnivá láska. Podle příběhu by bylo možné vyučovat literární aluzi. I ty anglické kulisy byly kulisovité. Krása!

(Petra, Vánoce 2021)

Taylor, K. ― ROZHODNUTÍ. Brno 2016, 254 stran.

První díl Panství Daringham Hall, rozhodně nezklamal, vášnivá zamilovanost a nelogické zvraty, zkrátka to, co k žánru patří.

(Petra, Vánoce 2021)

Taylor, K. ― DĚDICTVÍ. Brno 2015, 240 stran.

První díl trilogie Panství Daringham Hall, od níž si slibuju mnoho: romantiku ve snesitelném množství. Po pravdě motivací ke koupi byl kromě slevy i květinový vzor na obálce připomínající nápadně tapety v jednom příběhu Agathy Christie :-)

(Petra, Vánoce 2021)

Móricz, Z. ― Pan Bovary. Praha 1974, 148 stran.

Samozřejmě hlavní motivací k četbě tohoto zažloutlého titulu je jeho název. Vkládám do něj velké (a nepodložené) naděje...

(Petra, 15. 12. 2021)

Rowlingová, J. K. ― VÁNOČNÍ PRASÁTKO. Praha 2021, 304 stran.

Po delší době jsem předběhla naše čtenáře a přečetla si novou knížku jako první.

Půvabný (a maličko poučný) příběh Kuby a Vánočního prasátka ráda každému doporučím. Rowlingová jede v anglické literární tradici: dickensovský duch Vánoc, caroollovská říše Věcí, bunyanovská poutnická cesta a rowlingovsky realistické vylíčení rodinného zázemí hlavního hrdiny.

(Petra, 14. 12. 2021)

Beck, G. ― SVETR K VÁNOCŮM. Praha 2009, 279 stran.

Taková americká moralitka nepostrádající pravého ducha Vánoc.

Příběh se zdá jasný od samého počátku a jen se čeká, kdy přijde poučení. Nejzábavnější byla představa, jakým způsobem se právě takováhle kniha dostala do naší knihovny :-)

(Petra, 12. 12. 2021)

Shusterman, N. ― SMRTKA. Praha 2018, 384 stran.

Do prvního dílu této dystopické fantasy pro věkovou kategorii young adult jsem se začetla velice snadno, ale po několika desítkách stránek mě příběh začal děsit. Nebylo to žádné příjemné (nebo příjemné) seversky chladné strašení, ale opravdová hrůza ne nepodobná té ze Sophiiny volby. Možná v textu vidím víc, než v něm je, ale dalo mi velikou práci prokousat se ke konci a vůbec si nejsem jistá, jestli se přiměju číst další dva díly této trilogie. Čímž chci říct, že právě tuhle knížku vřele/mrazivě doporučuju!

(Petra, 8. 12. 2021)

Procházková-Kastnerová, M. ― S ODVAHOU K PRAVDĚ. Praha 2019, 396 stran.

Biografie neteře bratří Čapků z pohledu její dcery, která se dokázala vyrovnat se se spletitými vztahy mezi generacemi mnoha Helen... Celou dobu jsem myslela na slovo pregnantní, jak výstižně charakterizuje tento text. A s pobaveným údivem jsem zjistila, že řadu let znám rodinu další praneteře Čapkových, aniž by mě taková souvislost kdy byla napadla.

(Petra, 10. 11. 2021)

Urbánková, D. ― ADAM A KOLENO. Praha 2011, 48 stran.

Kratičký příběh pro začínající čtenáře a typicky půvabná baobabí poetika. To je radost, takovéhle dětské knížky!

(Petra, 7. 11. 2021)

Anthony, P. ― MODRÝ ADEPT. Praha 1995, 296 stran

Fantasy není můj šálek čaje (ani jiného nápoje), natož fantasy kombinovaný se sci-fi. Ale přečetla jsem první díl Dvojí nekonečno a byla jsem zvědava na pokračování. Tak teď jsem zvědava na pokračování toho pokračování a doufám, že třetí díl příběh malého, ale veleschopného Stila konečně uzavře.

(Petra, 6. 11. 2021)

French, T. ― VETŘELEC. Praha 2017, 455 stran.

Mé předsevzetí přečíst od této pozoruhodné irské vypravěčky všechny její detektivky trvá. Napjatá jsem byla až do samého konce, přestože okruh podezřelých byl úzký a vraha nebylo těžké uhodnout.

(Petra, 2. 11. 2021)

French, T. ― NA VĚRNOSTI. Praha 2012, 424 stran.

Detektivky Tany French jsou samozřejmě detektivky, nehrají si na Dostojevského, ale nemůžu si pomoct, navzdory žánru je to literatura. Opět výborný a uvěřitelný příběh.

(Petra, 31. 10. 2021)

Macek, M. ― SATURNIN SE VRACÍ. Praha 2017, 232 stran.

Opravdu jsem měla začít tímhle prvním pokračováním. Postavy jsou právě takové, jaké je známe, a vyvádějí víceméně to, co bychom od nich čekali. Každopádně respekt Mackovi za odvahu pustit se do takového psaní.

(Petra, 20. 10. 2021)

Klevisová, M. ― PROKLETÝ KRAJ. Praha 2021, 304 stran.

Výborné od prvního odstavce! A víc o téhle detektivce se zápletkou z kraje nedaleko Prachatic nikomu neprozdradím :-)

(Petra, 6. 10. 2021)

Ganger, A. ― TROSKY. Brno 2017, 336 stran.

Trochu Agatha Christie, trochu Vraždy v Midsommeru, špetka anglického venkova. První dvě kapitoly byly tak vypointované, že jsem si řekla tyblááááho. Pak autorka bohužel přibrzdila a v podstatě až do konce se s příběhem vlekla. Samotný závěr překvapil, ale předpokládat se dal. Každopádně to byla příjemný detektivka, kde se čtenář nebrodí po kolena v krvi, ve zbytečné krvi.

(Petra, 3. 10. 2021)

Macek, M. ― SATURNIN ZASAHUJE. Praha 2020, 232 stran.

Jsem velice převelice zvědava, protože dodatečná pokračování známých příběhů (nechci přímo říct apokryfy) obvykle nebývají... prostě nebývají tak známá.

Nějak jsem nebyla schopna se začíst. Měla jsem se napřed pustit do prvního Mackova pokračování...

(Petra, 15. 9. 2021)

Frearová, C. ― MALÉ SLADKÉ LŽI. Praha 2019, 432 stran.

I tentokrát jsem měla šťastnou ruku. Příběh bych spíš hodnotila jako detektivku než jako thriller, čtenář se v krvi nemusí brodit, i když temným zákoutím se nevyhne.

Trochu mě zklamala překombinovanost samotného závěru i jistý happy end, ale vzhledem k tomu, že se jedná o první z příběhů o detektivce Cat, se to dalo celekm čekat.

(Petra 29. 8. 2021)

Börjlind, R. a C. ― SKOČNÝ PŘÍLIV. Praha 2013, 456 stran.

Proč jsem vytáhla tenhle severský thriller z police? Kvůli slovu skočný. Skočná je přece tanec, nebo ne...

Teď už vím, že skočný může být i jeden z nebezpečných slapových jevů a že příběhu má svůj bizarní smysl. A vyštřovatelka je tentokrát vskutku netradiční, se studentkou policejní akademie v pozici detektiva jsem se ještě nesetkala.

Opět dobrá volba, hned si knížku odnesla další čtenářka.

(Petra, 23. 8 2021)

Seifert, J. ― CHLAPEC A HVĚZDY. Praha 2018, 80 stran.

Našeho jediného literárního nobelistu není třeba (snad) ani představovat, ani chválit.

Půjčte si tuhle půvabnou knížečku a přečtěte si aspoň titulní báseň Chlapec a hvězdy. Není to také o vás?

(Petra, 22. 8. 2021)

Matthews, B. ― OTEVŘENÉ  DVEŘE. Praha 2016, 368 stran.  

Po několika větách je jasné, že tentokrát to bude o tom, jak Jaromil k štěstí přišel. Postavy připomínají papírové panáky, tak jsou nepřesvědčivé, a překlad toto ještě umocňuje, je strašlivý. A přitom by na stejném půdorysů mohl vzniknout příjemný sentimentální románek nebo nepříjemně naturalistický historický román.

(Petra, 15. 8. 2021)

Levin, M. ― HOŠI Z BRAZÍLIE. Praha 1994, 206 stran. 

I tohoto Levina jsem četla před mnoha lety. Výborný a zároveň zrůdný nápad. Dnes s velkým odstupem vidím, nakolik současná literatura omezila popisy a dynamizovala příběh. Stádečko chlapeckých Hitlerků je však i nyní děsivé.

(Petra, 10. 8. 2021)

Lindström, E. ― LEJLO, PŘIJĎ DOMŮ. Praha 2018, 24 stran.

Půvabná dětská knížka s naprostým minimem textu rozvíjí fantazii dětského čtenáře a i mě, dospělou knihovnici, přiměla přemýšlet o tom, proč asi Lejla není doma.

Úplně vidím školní projekt na základě této v podstatě obrázkové knížky...

(Petra, 30. 7, 2021)

Taylor, P. ― DOKTORE, FOFREM, JDE O ŽIVOT! Voznice 2009, 384 stran.

Téma a forma, nebo humoristická poloha (jak libo), které nezklamou. Suchý a zároveň laskavý humor naláká na další a další a další pokračování. Takže se s časem s Taylorovým doktorem uvidíme u knihy ještě jedenáctkrát.

(Petra, 29. 7. 2021)

Austenová, A. ― EMMA. Praha 1982, 336 stran.

Před několika dny uplynula veliká hromada let od chvíle, co Jane Austen ve věku 42 let zemřela, a přesto se její romány stále vydávají, stále čtou, stále vznikají nová filmová zpracování a autorky fanfiction se mohou přetrhnout, aby k tématu přidaly kus svého příběhu.

Nebudu předstírat, že Emmu čtu poprvé, ani se nebudu pokoušet odhadnout, pokolikáté v ní listuju. Tentokrát mě nejvíc pobavila první návštěva paní Eltonové u Emmy. Jane Austen je geniálně ironická.

(Petra, 23. 7. 2021)

Kehlmann, D. ― MAHLERŮV ČAS. Praha 2004, 104 stran.

Filozofický román, který vyšel s podporou Goethova institutu.

Vždycky, když autor stvoří geniální literární postavu (kromě detektivů pochopitelně), říkám si, jak to může fungovat, pokud sám autor není s prominutím také geniální... Takže jsem napjatá, k čemu příběh dospěje.

Moje naděje nebyly zklamány, protože jsem žádné do textu nevkládala. Takže tak.

(Petra, 18. 7. 2021)

Parkhurstová, C. ― BABYLONŠTÍ PSI. Praha 2004, 240 stran.

Už se stává zvykem, že místo knížky, kterou mám v plánu číst, nebo ji dokonce rozečtu, popadnu nějakou úplně jinou a slupnu ji jako malinu.

Tady klíčovým okamžikem bylo slovo lingvista na přebalu detektivky (spíš "detektivky"). Lingvista, který se domnívá, že naučí psa mluvit?!  Jako opravdu? To je snad i na zemi, kde mnozí zpochybňují kulatost zeměkoule, je za hranicí.

Nejméně třicet stránek jsem se nedokázala zbavit dojmu, že si autorka dělá ze čtenáře bohapustou legraci. Ale pak se ukázalo, že víc než detektivka je tato kniha příběhem o smutku. O tak velkém smutku, že i racionálního vysokoškolského učitele dovede k absurdním akcím.

(Petra, 15. 7. 2021)

Rooneyová, S. ― NORMÁLNÍ LIDI. Praha 2020, 224 stran.

Obvykle mě trochu děsí označení světový bestseller, ovšem tentokrát jsem nadšená. Ne že bych promiskuitě postav a jejich konzumaci takových či onakých návykových látek rozuměla, což je jistě způsobeno nejen generačním odstupem. 

Jinak se však tihle mileniálové neliší od předchozích zástupů známých literárních postav. Nejistota, odmítnutí, deprese, společenské i finanční rozdíly, nesmyslná šikana, předsudky ― vyměňme dobové kulisy a můžeme srovnávat s Jane Austen.

Za mě plný počet bodů pro tuto mladou irskou autorku!

(Petra, 11. 7. 2021)

De la Motte, A. ― JARNÍ OBĚŤ. Praha 2021, 448 stran.

Poslední díl volné tetralogie si chci zároveň šetřit co nejdéle a zároveň přečíst co nejrychleji, protože jak je to jenom dál...

Nejlepší a nejtajemnější ze všech čtyř příběhů. Usilovně přemýšlím, jestli v textu byla vůbec nějaká postava bez záhadného tajemství. Spíš ne. Autor houpe čtenáře úplně na všem, k tomu ty severské močály a nečekaně vyostřené a zároveň rozostřené finále. Achichachich, jaká škoda, že je konec...

(Petra, 9. 7. 2021)

Prévert, J. ― JAKO ZÁZRAKEM. Praha 1972, 144 stran. 

Náhodná koupě v antikvariátu: můj úplně nejvíc nejvíc nejvíc milovaný básník.

Nečtu, listuju, dojímám se a kochám.

(Petra, 1. 7. 2021)

Mornštajnová, A. ― LISTOPÁD. Brno 2021, 303 stran.

Jedno nedělní odpoledne a kousek večera, zkrátka jedním dechem.

Prvních třicet čtyřicet stran mi bylo doslova fyzicky nanic. Vždyť jsem to mohla být já, komu by vzali dítě, kdyby listopad dopadl jako v knize! 

Nápad s historickou dystopií je výborný a polistopádové poměry velice reálné, bohužel velice převelice, za odlišných okolností, samozřejmě. Závěr mě však zklamal, chyběly jen červánky se sluncem zapadajícím do moře a Frodo, jak mává z lodi (film, nikoli kniha proboha). 

(Petra, 27. 6. 2021)

Connelly, M. ― ZRUŠENÝ ROZSUDEK. Praha 2011, 376 stran.

Teď se pohybuju v okruhu retrospektivních ztracených případů... Těším se na jiné pojetí, když hlavní hrdina není detektiv, ale advokát.

Zřejmě jsem z případů Perry Masona vyrostla, protože se zatím nedokážu do příběhu začíst...

(Petra, 21. 6. 2021)

Kepler, L. ― PÍSEČNÝ MUŽ. Brno 2013, 496 stran.

Na zadní obálce stojí, že se čtenář díky krátkým kapitolám a dějovému spádu nedokáže od knihy odtrhnout. Pravda svatá. Příběh je skutečně dynamický a čtivý, i když kolem hlavního padoucha by se nějaké to klišé našlo.

Ovšem nejvíc mě zaujalo, že Lars Kepler jsou dva lidé :-)

(Petra, 20. 6. 2021)

Klevisová, M. ― ZMIZELA V MLZE. Praha 2017, 334 stran. 

K četbě této Klevisové mě dohnalo počasí. Představa norské mlhy v pošumavském vedru byla velice lákavá. Celou dobu jsem uvažovala, jestli severské kulisy mají jiný význam než jen jako atraktivní a poněkud strašidelné kulisy.

Každopádně Klevisová umí psát, skládá příběh napínavě a ve finále dokáže překvapit, takže jí kulisy ráda odpustím. Kriminalista je v pátém dílu na osamělé dovolené dovolené za polárním kruhem a po vzoru Hercula Poirota se zaplete do vraždy snáz než do vlasce svého rybářského  náčiní.

(Petra 19. 6. 2021)

Biebl, K. ― NEBE PEKLO RÁJ. Praha 1931, 54 stran.

Z jedné pozůstalosti do naší knihovny doputovala první surrealistická sbírka Konstantina Biebla, kterou v bibliofilské edici Růžová zahrada vydalo nakladatelství Sfinx. S chutí jsem si přečetla Bieblovy verše, navíc v době vydání ve Sfinx pracovala moje babička (i když ta poezii nejspíš tehdy nečetla), tak jsem si četbu užila dvojnásob.

(Petra, 18. 6. 2021)

De la Motte, A. ― ZIMNÍ OHEŇ. Praha 2020, 416  stran. 

Výborné! Třetí část volné tetralogie Roční období považuju (zatím) za nejlepší a těším se na Jarní oběť. Pak ovšem budu litovat, že rok má jen čtyři doby, protože De la Motte píše opravdu skvěle: žádné potoky krve, příběh rozostřený retrospektivou, přiměřená dávka severské mrazivosti a nečekané rozuzlení. Navíc vrahové nejsou žádní úchylové a čtenář je chtě nechtě nakonec nejspíš polituje.

(Petra, 16. 6. 2021)

Waltersová, L. ― KUFR PANÍ SINCLAIROVÉ. Praha 2014, 288 stran.

Žádné očekávání, takže můžu být jedině překvapená :-)

(Petra, 8. 6. 2021)

Burnett, F. H. ― TAJEMNÁ ZAHRADA. Voznice 2020, 336 stran. 

Dětská knížka stará právě 110 let, v novém upraveném vydání.

Okouzlující. Jestli je to tím věčným/archetypálním tématem tajné či tajuplné zahrady, nebo přímočarým příběhem o třech dětech a veliké opuštěnosti? Škoda, že si editor nedal víc práce s redakčními úpravami (ty uvozovky!) a čtvrtá pětina (nebo tak nějak) by zasloužila víc svižnosti i kouzla a méně ezoteriky.

Určitě se podívám na filmové zpracování The Secret Gardens s Colinem Firthem, dost možná ještě dnes ― místo abych dočetla konečně tu Kukačku...

(Petra, 3. 6. 2021)

Levin, I. ― POLIB MNE A ZEMŘEŠ. Praha 1993, 260 stran.

Stále výborný Ira Levin! Kolik je to let, co jsem tuhle knížku četla poprvé... Tehdy se takovým příběhům neříkalo thriller a reálie padesátých let se ještě nezdály být vyloženě pravěké.

Hlavní postava pochází ze stejného rodu jako Julian Sorel nebo Havlíčkův Petr Švejcar, takže dříve bezskurpulózní padouch, nyní sociopat. Intriky ovšem spřádá pozoruhodné.

(Petra, 31. 5. 2021)

Kvaček, R., Tomášek, D. ― GENERÁL ŠEL NA SMRT. Praha 2019, 152 stran.

Bydleli jsme kdysi v bytě, kde se narodil generál Eliáš. Naše stará paní bytná si ho velmi dobře pamatovala. Takže se těším, že se dozvím víc.

A víc jsem se skutečně dozvěděla. Pochopitelně nic hezkého. Tedy nic hezkého o tehdejší době, o tehdejší situaci... Popravený český premiér Eliáš byl hrdina. Ráda bych napsala samozřejmě hrdina, ale nadužívanost slova samozřejmě v projevech současného nehrdinského premiéra mi v tom brání. Samozřejmě!

(Petra, 25. 5. 2021)

Frenchová, T. ― TEMNÁ ZAHRADA. Praha 2018, 536 stran.

Samozřejmě jsem hned popadla další Frenchovou. Zatím jediná výhrada: lepená vazba nové knihy se rozpadá, Argo zřejmě šetří na svých čtenářích.

Tak tohle bylo rychlé čtení. Když jsem došla v textu k extravagantnímu křeslu, pojala jsem podezření a po několika dalších stránkách téměř jistotu ― podívala jsem se dozadu do tiráže a ano, potvrzeno, tuhle knihu mám už přečtenou... Sice si už přesně nevybavuju zápletku, ale obálka je pro čtenáře-detektivy jasnou nápovědou. Příběh rozhodně stojí za to!

(Petra, 19. 5. 2021)

Frenchová, T. ― ZTRACENÝ PŘÍSTAV. Praha 2013, 512 stran.

Detektivka z těch klasických, žádné severské mordy.

Po prvních 150 stranách jsem odhadla vraha (zjevně se zlepšuju) a připadalo mi, že se text příliš vleče, spousta konverzace a žádná akce. Víc jsem se splést nemohla! Vlastní příběh i ten detektivův rámcový temněl a v závěru docela překvapil.

(Petra, 18. 5. 2021)

Boček, E. ― DENÍK KASTELÁNA. Brno 2014, 232 stran.

Zatím je to příjemná oddechovka, strašidla dosud nikde a ani humor není tak na sílu jako u Aristokratky. Takže dál obracím stránky celá zvědavá, jaký bubák na mě vybafne.

A postupně se stával příběh víc a víc osobním a víc a víc hořkým, takže se mi nechtělo pokračovat dál. Přesto kdybych měla volit mezi Aristokratkou a Kastelánem, jsem pro tento deník.

(Petra, 16. 5. 2021)

Jackson, S. ― STŘÍBRNÁ CESTA. Praha 2019, 256 stran.

Prvotinu Stiny Jackson jsem přečetla snad na jediné nadechnutí. Příběh je jednodušší a přímočařejší než Pustina a některé obrazy omšelé (rodina očekávající apokalypsu, podzemní bunkry se zásobami, nečinná policie), přesto napětí vydrží téměř do poslední stránky. Fascinující je, že se žádná z postav nijak zvlášť nepodivuje nad podivínstvím ostatních ― že by to ve Skandinávii byl běžný postoj k sousedům?

(Petra, 14. 5. 2021)

Minier, B. ― ZKURVENEJ PŘÍBĚH. Praha 2017, 624 stran.

Když musíš, tak musíš... Tenhle Minier a pak ještě Kruh s Martinem Servazem a můžu si severského Francouze odškrtnout až do doby, než vydá něco nového.

Někteří autoři se inspirují osudem Rogera Ackroyda, ale ne vždy to vyjde ― což se zdá být tento případ. Hlavní hrdina připomíná jinou postavu Agathy Christie, a ani tohle nevyšlo. Prostě spíš než za zkurvenej považuju příběh za překombinovanej a bohužel nepříliš povedenej.

(Petra, 11. 5. 2021)

Jackson, S. ― PUSTINA. Praha 2020, 320 stran.  

Rychle přes víkend, aby knížka mohla jít dál...

Ponurý příběh, ponuré postavy, ponuré severské kulisy a tentokrát než detektivka spíš psychologický thriller, i když ani trochu bubácký. Hlavní hrdinka mi svou podivnou pasivitou lezla na nervy, ale nakonec vlastně překvapila (ačkoli samotný závěr působí jako z Hollywoodu).

(Petra, 9. 5. 2021)

Abélard, P. ― ABÉLARD A HELOISA: DOPISY UTRPENÍ A LÁSKY. Praha 1976, 127 stran. 

Nejen detektivkami živ jest čtenář. Vzhůru tedy za filozofem do 12. století!

Čtení nebylo z nejlehčích: jednak Abélard v prvním dopise fňukal na mě přespříliš (i když důvod měl bohulibý: ukázat adresátovi, že člověka můžou potkat mnohem ošklivější strázně, kupř. násilná kastrace) a jednak proto, že náš současný život se v mnohém liší od tehdejší představy o cestě na věčnost (k Bohu/do nebe/do ráje/do věčné blaženosti...).

Nejpozoruhodnější se mi jevily dopisy Heloisiny, a to nejen nečekanou otevřeností i ve velmi intimních otázkách, ale především její schopností sestavit tak strukturovaný text. Nepřestává mě udivovat, že tohle dokázala napsat žena kolem roku 1130!!!

(Petra, 2. 5. 2021)

Nesbø, J. ― KRÁLOVSTVÍ. Zlín 2020, 597 stran.

Jsem napjatá. Co také jiného, vždyť je to Nesbø.

V této chvíli se vracím zhruba do třetí třetiny textu a užívám si nejistotu, které je v příběhu víc než dost.

Jsem na konci všeho. No tedy! Ne že by se nedaly některé peripetie předvídat... Ale stejně! Vypravěč mi byl od začátku sympatický a vrah taky. Totiž jeden z vrahů, naznačit víc už by bylo spojlerování :-)  Nesbø se představil jako výborný vypravěč, ne jen pouze zkušený autor temných thrillerů. Království je rozhodně nejlepší věc, kterou jsem od něj četla. 

(Petra, 1. 5. 2021)

De la Motte, A. ― KONEC LÉTA. Praha 2018, 352 stran.

Odložila jsem Království, protože nová knížka Konec léta zůstala bez svého čtvrtečního čtenáře (velká chyba!), a slupla jsem Anderse de la Motte jako malinu.

První díl volné tetralogie je přinejmenším stejně dobrý jako druhý díl, který jsem četla před dvěma týdny. Co z toho plyne? Přece že objednám Zimní oheň i Jarní oběť.

Pokud byste čekali hromady mrtvol, sériového vraha či geniální vyšetřovací tým, budete zklamáni, v této knize je nenajdete. Příběh je však drsně severský a napínavě tajemný a se závěrem patřičně překvapivým (pro mě rozhodně :-) ).

(Petra, 30. 4. 2021)

Seghersová, A. ― VÝLET MRTVÝCH DÍVEK. Praha 1965, 76 stran.

Tuhle knížku jsem objevila v nezařazených knihách ve skladu. Asi by se mi nechtělo pouštět se do novely napsané autorkou tak levicovou, že ze Západního Berlína emigrovala do Východního Berlína, ale text je opravdu kratičký, 76 stran v téměř kolibřím vydání, autorka je původem maďarská Židovka a navíc novelu napsala už v roce 1943, tedy v době, kdy o holocaustu mnozí neslyšeli nebo slyšet nechtěli. Rozhodně nelituju, naopak rozhodně doporučuju!

(Petra, 27. 4. 2021)

Třeštíková, R. ― BÁBOVKY. Praha 2016, 328 stran.

Nejspíš jsem poslední, kdo ještě nečetl žádnou Třeštíkovou. Tak vzhůru do toho!

Celou dobu jsem měla neodbytný pocit, že jsem tenhle text četla (a pocit stále trvá) a že se mi nelíbil (i tento pocit trvá). Vlastně jediné, co mě bavilo, bylo odhadovat, jak do konkrétního podpříběhu autorka zakomponuje bábovky. Každopádně všechna čest, vybrala si dobře své mnohovýznamové slovo.

(Petra, 22. 4. 2021)

Mornštajnová, A. ― HANA. Brno 2017, 310 stran.

Mornštajnová letí. Četla jsem Tiché roky, ty se mi líbily, a jak tak pročítám anotaci, nejspíš jsem četla i Slepou mapu, ale ta se mi v množství dalších přečtených textů úplně ztratila...

Hanu jsem přečetla na jeden zátah. Oceňuju ten komplikovaný propletenec vztahů, příčin a následků, ale místy jsem byla z textu rozpačitá, nejvíc asi v třetí části o Haně ― ten koncentrák byl nějaký takový schematický nebo co. Ale závěrečné překvapení (aspoň pro mě) s věnečky zabodovalo.

(Petra, 21. 4. 2021)

Štifter, J. ― SVĚTLO Z PAULINY. Praha 2020, 176 stran.

Náhodný výběr z regionální knihovničky a zjevně jsem měla šťastnou ruku!

Soubor velmi volně provázaných povídek mi připomněl ― velice nerada nepatřičně srovnávám ― Želary, tedy text, nikoli film. Jsem nadšená a těžko bych vybírala, který z příběhů se mi nejvíc líbil. Všechny! I když... příběh s kouzelným dědkem Mešuge, který se prolíná s dalšími povídkami, je asi pro mě ten top.

(Petra, 20. 4. 2021)

Minier, B. ― NA OKRAJI PROPASTI. Praha 2020, 542 stran. 

Tak už mi těch Minierů mnoho nezbývá... Na IT tematiku se těším, Deaverova Modrá sféra patří k mým nejoblíbenějším thrillerům.

Asi jsem to s těmi očekáváními tentokrát přehnala... Anebo se zlepšuju v odhalování zločinců. IT prostředí bylo bohužel jen kulisa jako každá druhá, o algoritmech jsem se nedozvěděla nic, co bych už předtím nebyla věděla, a to jsem si já bloud myslela, že se četbou thrilleru vzdělám :-D

(Petra, 19. 4. 2021)

Diamantová, A. ― BOSTOŇKA. Praha 2016, 296 stran.

Retrospektiva s rámcovým příběhem? Jsem zvědava! (Stále se nemůžu začíst... Ale bude to tím, že pokaždé popadnu nějakou další/jinou knížku...)

Nakonec stačilo dvacet minut soustředěného čtení, oblíbila jsem si hlavní postavu a přestalo mě rušit občasné oslovování posluchačky-vnučky v rámci rámce. Klidný vyrovnaný příběh silné hrdinky, jemný židovský humor, veliký nadhled a mimořádný charakter švagra Levina. Ráda bych věřila, že takoví lidé skutečně existují...

(Petra, 17. 4. 2021)

Chudožilov, P. ― KOUŘ Z KOMÍNA ― POHÁDKOVÝ ROMÁN. Praha 2015, 288 stran.

Příběh v knize je stejně zamotaný jako příběh knihy samotné. Jak to vlastně bylo: napsal Chudžilov text česky, překladatelka ho přeložila do němčiny, text vyhrál cenu za německy psanou pohádku, Chudžilov text převedl do češtiny, nebo jsem se v tom úplně ztratila? Takže co říká anotace: Příběh pohádkové knihy Kouř z komína je spletitý a neobyčejný, podobně jako jsou neobyčejné příběhy děvčátka Lízy, papouška Čárlýho, paní Müllerové, principála cirkusu Zanzibar a zbloudilého lva, jejichž dobrodružství, sny a stíny se protnuly na jejích stránkách. Knížka vychází nyní poprvé v původním, českém jazyce v nakladatelství Albatros - více než deset let poté, co byla vydána v překladu do němčiny ve Švýcarsku a oceněna prestižní Evropskou cenou za nejlepší německy psanou pohádku.

A co já čtenářka na to všechno? Krčím rameny. Půvabný začátek, v dalším textu bloudím, půvabný konec... Trochu jsem si připadala jako v horečnatých snech Péti Bajzy. Ovšem ty ilustrace! Ach!

(Petra, 16. 4. 2021)

De la Motte, A. ― PODZIMNÍ PŘÍPAD. Praha 2019, 464 stran.

Severská detektivka, která není tolik (zbytečně?) mrazivá, jako obvykle severské detektivky bývají. I když voda v zatopeném lomu je ledová až až a z příběhu oběti i vyšetřovatelky a především z rozuzlení běhá mráz po zádech. Potěšilo mě, že jsem jeden a půl indicie dokázala vyluštit ještě před koncem, což se mi u detektivek často nestává, na rozdíl od románů...

(Petra, 14. 4. 2021)

Lindnerová, A. ― JANE. Praha 2010, 344 stran.

Když Austenová, tak Brontëová, to jinak nejde.

Co napsat, abych neurazila? Nápad s třetím, tedy nechtěným dítětem a s rodiči jako oběťmi autonehody není úplně marný, stejně tak pan Rochester jako rocková hvězda. A to je tak všechno, dál je to jen Amerika...

(Petra, 11. 4. 2021)

Connelyová, V. ― VÍKEND S PANEM DARCYM. Praha 2017, 331 stran.

Jane Austenová natolik fascinuje především anglo-americkou kulturu, že vznikají nové a nové austenovské knihy, další a další variace na jejích šest (jen šest!) románů, o filmech nemluvě...

Od Víkendu s panem Darcym čtenář(ka) dostane přesně takovou porci romantiky a sentimentu, jakou lze čekat. Je to roztomilé počtení. Nic víc.

(Petra, 8. 4. 2021)

Gaarder, J. ― LOUTKÁŘ. Praha 2017, 248 stran.

Jeden z mých nejoblíbenějších autorů, takže jsem plná očekávání.

A zklamaná jsem skutečně nebyla. Už jenom ty etymologické pasáže... Miluju Gaardera :-)

Pokud čekáte veselé čtení, pak to není ta pravá kniha. Studenti u státní maturity by nejspíš řekli, že hlavním tématem je samota nebo pokřivená schopnost komunikace. A měli by pravdu. Ale já v textu vidím především obrovské nadšení z vyprávění příběhů.

(Petra, 6. 4. 2021)

Klevisová, M. ― ZLODĚJKA PŘÍBĚHŮ. Praha 2020, 284 stran.   

Obdivovaná i nenáviděná oběť (za mě tedy arogantní až na půdu), dvě nejlepší kamarádky a problematická dcera, jakož i milenci a zničená manželství, prostě dost na to, aby došlo alespoň k jedné vraždě. Postmoderní zápletka s kradenými příběhy připomíná příběh jistého Pavouka z jedné knihy Josteina Gaardera, takže začíná být jasné, do čí knihy se pustím příště...

(Petra, 28. 3. 2021)

Hanzelka, J., Zikmund M. ― PŘEMOŽENÍ POUŠTĚ. Brumovice 2006, 60 stran.  

Kratičký cestopis legendárních Hanzelky a Zikmunda dnes, s odstupem času, připomíná spíš verneovku... Představa, že dva českoslovenští chlapíci krátce po válce přejeli Núbijskou poušť sami dva v osobním automobilu (ve staré tatrovce!), a v  té poušti se dokonce potkali s vlakem československé výroby, je naprosto neuvěřitelná!

(Petra, 26. 3. 2021)

Indriðason, A. ― OBĚŤ. Brno 2012, 264 stran. 

Severská krimi, nikoli thriller z další série, z níž část nabízí naše knihovna. Tentokrát islandský příběh a islandské reálie...

Velice střízlivý a velice uvěřitelný text, žádné překombinované zlo nadlidského padoucha. A ta islandská jména! Všichni se jmenují pouze křestním jménem, a v originále si dokonce všichni tykají. Určité příležitostně sáhnu po další z řady.

(Petra, 25. 3. 2021)

Pixová, J. ― ZÁMEČKY A TVRZE JIŽNÍCH ČECH ANEB JAK SE NA NICH ŽIJE DNES. Putim 2016, 299 stran.

Devět míst v našem (širším) okolí a množství mimořádně zajímavých osudů.

Pro mě nejzajímavější je Dub, protože vývoj od socialistické ruiny k současnému zámečku s růžovou zahradou sleduju během nepravidelně pravidelných návštěv celé roky, pak Drslavice, protože totéž, a Kestřany, jejichž dvě tvrze a zámek by byly hodně i na krajské město...

(Petra, 23. 3. 2021)

Klevisová, M. ― DRAK SPÍ. Praha 2020, 344 stran. 

Vražda přímo na Šumavě? Budiž mi tato detektivka nakročením k regionální literatuře...

Psychóza, ponurá blata, vysídlená vesnice, prapodivné sousedské vztahy, to všechno není nic proti vrahovu charakteru. Jsem nadšená!

(Petra, 21. 3. 2021)

Green, J. ― PŘÍLIŠ MNOHO KATEŘIN. Praha 2015, 240 stran.

Věřím, že po sérii temných a ještě temnějších příběhu jsem sáhla po něčem lehčím a nenáročném.

Ukázalo se celkem rychle, že nepatřím k cílovým čtenářům této knihy. Ne že by byla špatná, ale na mě je americká ―  to, jak řeší popularitu/mimoňství tam a nazpátek a všechno spěje k gendrovému/rasovému happy endu už od dvacáté strany... A těch Kateřin (a teorému s velkým T) je opravdu příliš mnoho.

(Petra, 19. 3. 2021)

Hanišová, V. ― ANEŽKA. Brno 2015, 250 stran.

Hořký a beze zbytku uvěřitelný příběh (od každé z hlavních postav znám nejméně jeden skutečný exemplář) se čte jedním dechem. Sebevědomá, vzdělaná a světem protřelá Julie, jak ji charakterizuje anotace, je tak sobecká kráva, že směle zastíní i Emu Bovaryovou...  

(Petra, 18. 3. 2021)

Horowitz, A. ― MORIARTY. Praha 2015, 330 stran.  

Miluju Vraždy v Midsomeru. A Horowitz stojí za jejich scénáři. Takže velká očekávání.

Zpočátku mírné rozpaky, ale pak se příběh rozeběhl (samozřejmě v intencích holmesovské doby) a závěr byl překvapivý, i když indicie by tu byly...

(Petra, 16. 3. 2021) 

Minier, B. ― SESTRY. Praha 2019, 432 stran. 

Martin Servaz tentokrát o třicet let mladší, aspoň v první části příběhu. I když oceňuju zápletku a přízračnou atmosféru, místy text zpomalil, až se vlekl a nudil. Arcizloduch, latentně přítomný v každém stínu, sice detektiva i čtenáře pronásleduje/nepronásleduje až do poslední kapitoly, přesto tento díl považuju za zatím nejslabší. 

Ještě si musím počkat, až se do knihovny vrátí číslo 2, Kruh, a budu mít Miniera kompletního.

(Petra, 13. 3. 2021)

Chalupka, S. ― MOR HO! Bratislava 1953, 130 stran.

Sklad přináležející naší knihovně je plný pokladů, knih, které by jiné knihovny dávno vyřadily. Co vyřadily?! Přímo vyhodily!  Jako tohoto Chalupku ve slovenském originále a s vysoce angažovanými komentáři v intencích stalinistického pohledu na třídní boj v literatuře. Kdyby se toho Chalupka, syn evangelického faráře, býval byl dožil, byl by se nestačil divit.

Aniž bych se jakkoli chtěla dotknout slovenských národních obrozenců (jakož i všech ostatních evropských obrozenců), je hrdinská báseň o chrabrých jánošících, kteří se postavili samotnému římskému císaři tábořícímu v oblasti bratislavského Devína (sic!), dnes poněkud úsměvná.

(Petra, 12. 3. 2021)

Ashley, M. ― SVĚDKYNĚ TEMNOT. Praha 2009, 288 stran.  

Postupně se tu ukazuje, že zdejší knihovnice má ráda (nejen) bubácké příběhy, anglickou literaturu (přestože sestry Bronteovy ani Jane Austen v této sbírce nejsou zastoupeny) a úvahy o jazyce.

Tady je to dva v jednom: strašidelné povídky viktoriánských autorek. Krása!

(Petra, 7. 3. 2021)

Vácha, M. ― NEVYŽÁDANÉ RADY MLÁDEŽI. Brno 2017, 104 stran. 

Marka Váchu vždycky stojí za to slyšet (a poslouchat). Nebo číst jeho eseje. A tenhle Vácha je skutečně burcující, velmi burcující. Cílovým čtenářem je sice katolická mládež, ale když odmyslíme specifické reálie, burcuje nás všechny. Abychom mysleli a byli opravdičtí.

(Petra, 6. 3. 2021)

Minier, B. ― TMA. Praha 2018, 536 stran.

Mám ráda napínavé příběhy s nepolapitelným, protože geniálním zloduchem, který podobně jako Moriarty stojí v pozadí jednotlivých epizod. Takže si nekončící zápolení mezi detektivem Servazem a zločinným bývalým prokurátorem Hirtmannem náležitě užívám a obdivuju autorovu schopnost spřádat sítě lépe než mordorská Odula. V Minierově podání už i slovo Švýcar zní zlověstně!

Žije Marianne? Čí je nemocný chlapec? Kdo koho doopravdy vylákal do Rakouska? Samozřejmě jsem se nechala napálit. Zase.

(Petra, 6. 3. 2021)

Minier, B. ― ÚDOLÍ. Praha 2021, 552 stran.

Nestává se mi, že bych nový knižní přírůstek přečetla dřív než čtenáři. Ale nového Miniera si v pátek nikdo nepůjčil, takže by byla škoda nechat knížku o víkendu zahálet... Nejsem ještě u konce, ale můžu zodpovědně prohlásit, že autor nezklamal: hrůzostrašná atmosféra, pracovní i rodinné potíže hlavního hrdiny, přiměřený počet nebožtíků a pochopitelně celá řada možností řešení.

Část pravdy o zločinci jsem tentokrát uhádla, zato deus ex machina přispěvší k téměř růžovému happy endu mě překvapil. Rámcový příběh však zůstal otevřený k sedmému pokračování...

(Petra, 1. 3. 2021)

Hanišová, V. ― HOUBAŘKA. Brno 2019, 388 stran.

Sisi se živí sběrem hub v lesích okolo Sušice. (Potměšilá otázka: Je to regionální literatura, nebo není?)

Zcela zjevně prodělala těžké trauma a zcela zjevně se podrobnosti dozvíme/nedozvíme postupně a napřeskáčku...

(Petra, 23. 2. 2021)

Defoe, D. ― DENÍK MOROVÉHO ROKU. Praha 1982, 264 stran.

Dvě poznámky úvodem. Knihu jsem kdysi už četla. A velký londýnský mor se stal jedním z velkých témat mých výprav do Anglie.

Odhlédneme-li od rozvláčného popisu, pomaličkého tempa příběhu, raněnovověké zbožnosti a dobových kulis vůbec, mohl by tento text vycházet na pokračování na seznam.cz a ani bychom si nevšimli, že to není o nás a o naší pandemii. Nic nového pod sluncem, lidé jsou stále stejní!

(Petra, 22. 2. 2021)

Lapena, S. ― NĚKDO CIZÍ V DOMĚ. Praha 2018, 272 stran.

Váhala jsem, zda knížku zařadit ke krimi nebo do polic beletrie s abecedním řazením, a nejjednodušší bylo si příběh o Karen, která zavraždila/nezavraždila jistého muže v podivné čtvrti, prostě přečíst.

Celkem svižně napsaný thriller, řada možných řešení, poměrně pravděpodobné vyřešení a docela nečekaný konec, prostě 80 bodů ze 100, v rámci druhu samozřejmě.

(Petra, 21. 2. 2021)

Meyer, D. ― ZAJATCI SMRTI. Líbeznice 1999, 320 stran.

V jednom z únorových časopisů vyšel článek o jihoafrickém autorovi Deonu Meyerovi a já si na základě něho vybrala ze dvou Meyerových knížek v naší knihovně. Tu kratší. Bohužel.

Spousta nepochopitelného přešlapování, neustále přibývající mrtvoly, prapodivně rozpolcený detektiv (ti ostatní také nic moc), zkrátka podprůměrná detektivka s nevalnou redakcí. Palec dolů.

(Petra, 20. 2. 2021)

Kolman, V. ― NOC, V NÍŽ SE POŘÁDAJÍ MEDVĚDÍ HONY NA ZAJÍCE. Praha 2020, 208 stran.   

(Petra, 15. 2. 2021)

Vávra, J. Z. ― KRÁL BOUBÍN A JINÉ POVĚSTI ZE ŠUMAVY. Vimperk 2016, 126 stran.

Než příběhy samé, tedy až na Habarta Lopatu z Hrádku, mého oblíbeného loupežníka, by mě víc  zaujaly prameny, ze kterých autor čerpal. Opravdu se vypráví/vyprávělo o ševci z Vícemil, jak mu boubínský pán pomohl? A proboha proč autor do souboru pohádkových pověstí zařadil ten současný příběh o debilovi a nepozdravené Stopařce?

(Petra, 14. 2. 2021)

Bolavá, A. ― KE DNU. Praha 2017, 288 stran.

Jedním dechem přečteno. Spousta různě zraněných postav, které se snaží (nebo spíš nesnaží) odrazit se od dna. Přesto nemám pocit všezaplavující deprese jako u próz autorů o generaci starších.

Můj problém je tentokrát jinde: jedná se o regionální autorku, nebo ji cena Magnesia Litera z tohoto šuplíčku vyvedla? :-D

(Petra, 14. 2. 2021)

Hodgson Burnettová, F. ― MALÝ LORD. Praha ?, 140 stran.  

Pořádná dávka roztomilé sentimentality a nejkladnější z kladných hrdinů, navíc s blonďatými kučerami. Prima čtení ke kafi a dortíku v mrazivém sobotním odpoledni.

(Petra, 13. 2. 2021)

McCarthy, C. ― TAHLE ZEMĚ NENÍ PRO STARÝ. Praha 2007, 204 stran. 

Existenciální western, morální thriller? Jestli je to jen zčásti tak, pak jsem velice, převelice zvědava.

Dočetla jsem se na netu, že Cormac McCarthy bývá označován za jednoho z nejtemnějších žalobců současného stavu americké společnosti, a musím uznat, že to odpovídá vyznění tohoto temného příběhu. Pokud by snad čtenář čekal nějaké rozuzlení, nebo dokonce katarzi, tak tu si autor zcela zjevně nechal pro sebe. McCarthyho hrátky s nepřímou a polopřímou řečí mě místy mátly, ale jinak opravdu hodně dobrý kousek.

(Petra, 12. 2. 2021) 

Adler-Olsen, J. ― ŽENA V KLECI. Brno 2020, 408 stran.

Autor s maličko matoucím jménem a další doufám bubácký příběh. 

První případ komisaře Mørcka z oddělení Q a jeho zatím tajemného a naprosto antiwatsonovského asistenta Asada. Pokud se v příběhu vyskytují nějaké komické momenty, jak inzeruje nakladatel, pak je aspoň pro mě naprosto přebil princip věznění hlavní hrdinky. O tom se mi dokonce i zdálo! Takže palec nahoru!

(Petra, 10. 2. 2021)

Eben, M. ― MYŠLENKY ZA VOLANTEM. Praha 2020, 168 stran. 

Zábavné postřehy milého a chytrého řidiče Ebena. Rozhodně jsem neměla chuť vytrhávat jednotlivé listy z kroužkové vazby, jak doporučuje autor v úvodu.

(Petra, 7. 2. 2021)

Minier, B. ― TMA. Praha 2016, 616 stran.

Tma? Bububu. 

Tentokrát mě Minier vyděsil hned na prvních stranách. Trochu mě mrzí, že jsem přeskočila předchozí knížku Kruh, protože takhle je zmizelá Marianne poněkud matoucí motiv. Zhruba v polovině příběhu jsem se domnívala, že mám vraha ― no, spletla jsem se. Finále bylo pořádně zamotané, i když samotnou pointu bylo možné odhadnout.

(Petra, 7. 2. 2021)

Ouředník, P. ― EUROPEANA: STRUČNÉ DĚJINY DVACÁTÉHO VĚKU. Praha 2006, 104 stran.

Přitvrdila jsem, Ouředník je na víkend trochu těžší čtení. 

Ta forma ovšem! Jsem okouzlená. Esej/neesej, široký proud asociací, ironie, dost ironie. Hrabalovské nekonečné věty. Kdepak asi mám Eisnerův Chrám i tvrz?

(Petra, 6. 2. 2021)

Hájíček, J. ― SELSKÝ BAROKO. Brno 2009, 206 stran. 

Jedním dechem víc než polovinu knihy. Předpokládám, že příběh nabere spád a druhou polovinu přečtu se stejným zápalem. Nevzpomínám si, kdy naposled jsem s takovou chutí četla román od svého vrstevníka. Že by to bylo tím rodokmenovým pátráním? Nebo že deprese nemusí nutně tryskat z jedné každé věty?

(Petra, 4. 2. 2021)

Baňková, M. ― STRAKA V ŘÍŠI ENTROPIE. Praha 2010, 140 stran.

Fyzikální (nebo filozofické?) bajky pro dospělé i děti. To je výzva!

Náramně jsem se pobavila :-D A fyzikálně poučila. Zvířata jsou skvělá, přesah do dospěláckého humoru tak akorát. Jen si nejsem jistá věkovou kategorií cílového dětského čtenáře...

(Petra, 3. 2. 2021)

Moyesová, J. ― SCHOVEJ MĚ V DEŠTI. Praha 2020, 376 stran.

Moyesová je sázka na jistotu: slušná zápletka, romantiky ani málo, ani příliš, knížka se dobře čte, vlastně se čte sama. Problematické vztahy mezi babičkou a matkou a matkou a dcerou jsou tentokrát zasazené do koloniálního Hongkongu a do  Irska ke koním, a i když se všechny potíže nerozmotají, nemám dojem, že by autorka měla jasně nakročeno k dalšímu dílu, což někdy také není marné.

Jen mi trochu vrtá hlavou, jak si mladá matka-samoživitelka se svobodným povoláním mohla dovolit koupi domu v Londýně...

(Petra, 31. 1. 2021)

Horowitz, A. ― HORORY NA DOBROU NOC. Praha 2009, 147 stran.

Bububu! Vzhledem k tomu, že autor se podílel na seriálu Vraždy v Midsomeru, jsem pěkně napjatá.

Devět povídek, všechny dobře, někdy dokonce velmi překvapivě vypointované. Není to Steven King, aby se z příběhu stala čtenářova noční můra, ale na příjemné vystrašení to určitě stačí. Jsem zvědava na Horowitzův román Moriarty, až se tahle lednová nová knížka vrátí, s chutí si ji přečtu.

(Petra, 30. 1. 2021)

Coelho, P. ― ALCHYMISTA. Praha 2005, 162 stran.

Před lety Coelho frčel, četl ho každý. Tak abych dohnala, co mě tehdy minulo :-)

Cesta poutníka s čistým a otevřeným srdcem v doprovodu tajemného rádce je schéma, které čtenáře obvykle nezklame. Dočetla jsem se, že Coelho vycházel z jedné z Pohádek tisíce a jedné noci. Inspiraci bychom mohli najít jak v pozdně středověkých poutích (Komenského Labyrint či Buyanova Poutníkova cesta), tak i v Exupéryho Malém princi, a to nejen co se týká setkání v poušti, ostatně i chlapcovo jméno Santiago v sobě nese představu pouti. Krátký román, filozofická pohádka, jo, jsem ráda, že jsem si tenhle příběh přečetla (i když Osobního příběhu s velkým O je tam na mě moc).

(Petra, 28. 1. 2021)

Brown, S. ― PODRAZ. Praha 2018, 360 stran.  

Strhující romantický thriller, kde všechno je jinak, než jak se na první pohled jeví, a cokoli vyjde najevo, odhalí další temnou lež. Když na sebe Jordie a Shaw pohlédnou v zastrčeném baru, přeskočí jiskra. Ale každý z nich je tam z jiného důvodu. Ona přišla, aby se něco dozvěděla o svém bratrovi.
On přišel, aby ji na objednávku zabil... Upoutávka upoutala dostatečně, teď ještě jak se s tím nadělením vyrovnala autorka.

Tak tedy: ani thriller, ani romantický, ani strhující. Prvního padoucha se mi bohužel brzy podařilo prokouknout, zato druhý ve finále docela překvapil. Ovšem ty milostné scény?! Začínat je opakovaně slovy je to erotické není zrovna nejerotičtější :-D 

(Petra, 27. 1. 2021)

Balabán, J. ― ZEPTEJ SE TÁTY. Brno 2010, 192 stran. 

Kniha roku Magnesia Litera 2011 vyšla krátce po autorově náhlé smrti. A je celá o smrti. Hlavní téma této novely/kratšího románu je existenciální, v centru pozornosti je otcova smrt, nebo otcův život, obojí z pohledu tří dospělých dětí, vdovy a bývalého přítele. Čekala jsem depresivní post(post)moderní text a jsem mile překvapena, že je to jinak.

(Petra, 24. 1. 2021)

Eberlen, K. ― CHYBÍŠ MI. Praha 2017, 416 stran.

Tess s Gusem jsou si souzeni. Jen se zatím neměli šanci poznat... Tak to jsem tedy zvědava :-)

Dvě linie příběhů mladých lidí poznamenaných smrtí se tu a tam protínají, aniž by si toho byly obě hlavní postavy vědomy, společný závěr míří k happyendu, ten ovšem možná vůbec nenastane. Autorka se sice často pohybuje na samé hraně sladkobolu, ale anglická literatura v zádech je přece jen anglická literatura v zádech. Takže za mě dobrý :-D

(Petra, 23. 1. 2021) 

Cole, M. ― BEZ LÍTOSTI. Praha 2020, 376 stran.

Původně jsem touto knihou chtěla prokládat ženský román (nebo obráceně), ale nakonec mi to přišlo zbytečné a trochu škoda, když už jsem se do takového čtení pustila. Takže teď znovu prvních, již přečtených třicet stránek.

Že nejde o detektivku, mi došlo někde kolem padesáté strany a několik dalších desítek stran trvalo, než se ukázalo, že jde o jakousi rodovou ságu (navzdory rozsahu) a že se těžko doberu jasného příběhu. Autorka se někdy motá ve stejných popisech, nebo že by to bylo překladem a příliš rychlou redakcí? Každopádně gangsterské téma a podivně citlivou/nelítostnou rodinu mafiána Anguse jsem neopustila (grrrr!) a dočkala se nečekaného finiše a vlastně i jakéhosi happyendu.

(Petra, 17. 1. 2021) 

Hůlová, P. ― PŘES MATNÝ SKLO. Praha 2004, 126 stran.

Zcela mimo plán jedna starší Hůlová, knížka, kterou jsem před lety četla. Zdá se, že je to text, ke kterému jsem potřebovala dostárnout. Sevřený příběh, který vlastně příběhem ani není, a pokud, pak je o neschopnosti komunikovat a bolestném stárnutí.

(Petra, 16. 1. 2021)

Jacobsová, A. ― PANSKÝ DŮM (1). Praha 2017, 464 stran.

První díl už od začátku slibuje pořádnou romantiku, tu je v mém případě třeba naředit pořádným krvákem.

Příběh do jisté míry připomíná anglický seriál Panství Downton a zároveň některé scény jsou jako vystřižené z Dickense, Bronteové či Austenové, a přestože stěží dokážu uvěřit devatenáctileté Marii její moudrost a nadhled, oceňuju všechny zápletky, které autorce umožní pokračovat dalšími díly. Těším se na ně!

(Petra, 15. 1. 2021)

Boček, E. ― ARISTOKRATKA VE VARU. Praha 2013, 118 stran.

První díl, Poslední aristokratka, začal velmi slibně, ale jen co jsem se seznámila s celou bláznivou partičkou na zámku Kostka, přestalo mě čtení bavit. Teď naopak mám dojem, že text se deníkovým způsobem skládá z jednotlivých příhod a příhodiček někdy vtipných, někdy méně vtipných, někdy se chechtám nahlas, a že se to docela nechá číst.

Opravuju: ne z vtipných, ale ze zábavných. Zábavných situací je v knize bohužel až přespříliš. Příležitostně se podívám na film.

(Petra, 9. 1. 2021)

Čapek, K. ― O FANTASII ANEB K JEDNOMU ČTENÁŘI. Praha 1948, 55 stran.

Soubor osmi Čapkových textů, soukromý tisk vydaný k Novému roku 1948, lze bez velkého rozmýšlení zařadit do kolonky noetické úvahy. Prostě pozdní Čapek: hloubavý, zkoumající, chápavý, neodsuzující, lidský. 

Byla to čirá radost, zvlášť po čtyřech detektivkách a odloženém Sichingerovi (k tomu se samozřejmě ještě vrátím).

(Petra, 9. 1. 2021) 

James, P. ― DOKONALÁ VRAŽDA. Praha 2011, 120 stran.

Delší povídka o dvojité vraždě za poněkud banálních/trapných okolností se svým rozměrem hodí na cestu autobusem nebo čekárny u zubaře, pokud vás potěší špetka černého humoru. Postavy jsou tak nesympatické, že bych je s chutí zabila sama :-)

(Petra, 1. 1. 2021)  

2020

Klevisová, M. ― SNĚŽNÝ MĚSÍC. Praha 2019, 272 stran.

Třetí (a pro tyto dny poslední) mrazivá detektivka, tentokrát z beskydských samot. 

Tak s tím mrazem to nakonec nebylo tak zlé. K vrahovi mířilo několik indicií, nejvíc mě překvapil nečekaný nebožtík v samotném závěru knížky. Beskydy mají své kouzlo, zjevně i jako literární kulisy. 

(Petra, 30. 12. 2020)

Bryndza, R. ― DÍVKA V LEDU. Praha 2016, 448 stran.

Moje druhá letošní vánoční detektivka. A opět s mrazivým názvem. Jdu do toho!

Tentokrát se to četlo samo, Londýn, mlha, parky a tu a tam nějaká ta mrtvola. Jsem zvědava na předchozí/následující příběh s Erikou.

(Petra, 27. 12. 2020) 

Minier, B. ― MRÁZ. Praha 2015, 624 stran.

Moje první letošní vánoční detektivka. Vybrala jsem podle názvu: Mráz. A taky mě navnadila ta reklama se Stephenem Kingem na obálce. Jsem na straně 117 a mrtvý je zatím jeden kůň. Takže jsem napjatá, co se z příběhu vyklube.

Nakonec se vyklubaly dvě na sobě nezávislé vyšetřovací linie, spousta možností a falešných stop, přinejmenším jeden démonický pachatel ― a po happyendu krok k druhému dílu trilogie? Příště vyzkouším Kruh.

(Petra, 26. 12. 2020)

Moyesová, J. ― SAMA SEBOU. Praha 2018, 456 stran.

Louisa z knih Než jsem tě poznala a Život po tobě se vypraví do New Yorku. Měla by se (konečně) stát sama sebou, ale mně se zdá, že je tomu naopak, jako kdyby se autorka i hrdinka po dvou knihách vyčerpaly... Zatím jsem zhruba v půlce, třeba mě ještě překvapí.

A taky že překvapila! Příběh nabral na obrátkách, místy dokonce tak rychlých, že jsem se nestačila divit. A to přibyla vlastně jen jedna postava. Nakonec jsem se dočkala i happyendu, i když poslední scéna je spíš nakročení k dalšímu pokračování.

(Petra, 25. 12. 2020) 

Rowlingová, J. K. ― IKABOG. Praha 2020, 256 stran.

Mám ráda autorské pohádky, ale zároveň jsem vůči nim poněkud ostražitá. Z prvního dílu Harryho Pottera jsem byla nadšená, ovšem s každým dalším dílem mého nadšení ubývalo, takže si ani nevzpomínám, jestli jsem poslední díl vůbec dočetla.

Několik počátečních kapitol Ikaboga jsem zvažovala, má-li cenu pokračovat ve čtení, ale nakonec mě příběh chytil. Možná se někomu děj bude zdát pochmurný, jiný si třeba pomyslí, že spíš než pohádkovou knížku napsala Rowlingová alegorii na naši společnost, za sebe však můžu říct, že autorka příjemně překvapila: napínavý příběh v království plném zrady a v močálech přitom číhá strašlivý Ikabog. Nebo ne...

(Petra, 15. 12. 2020)